Uznání dluhu se v praxi často spojuje s dohodou o splátkovém kalendáři, na základě níž se dlužník zaváže svůj dluh uhradit v předem stanovených splátkách. Uznání dluhu má své formální náležitosti, které musí být dodrženy, aby takové právní jednání bylo platné a vyvolávalo zamýšlené následky.

Náležitosti uznání dluhu

Pro platné uznání dluhu musí dlužník vůči věřiteli dluh uznat v písemné formě, a to jak z hlediska důvodu, tak i výše. Dluh musí být specifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s jinými dluhy a pohledávkami, které vůči sobě dlužník a věřitel mají. Tento požadavek je relevantní zejména, pokud mezi stranami existuje řada (i vzájemných) pohledávek a dluhů.

Níže autor uvádí příklady problematických formulací uznání dluhu, s nimiž se v praxi setkal:

1. „Dlužník uznává svůj dluh vůči věřiteli ve výši 100 000 Kč.“ Předmětná formulace neobsahuje důvod vzniku dluhu, z tohoto důvodu nelze hovořit o platném uznání dluhu.
2. „Dlužník uznává svůj dluh vůči věřiteli ve výši 100 000 Kč, který vznikl na základě kupní smlouvy.“ Předmětná formulace obsahuje výši dluhu a zároveň sice uvádí právní důvod vzniku dluhu, nicméně dále nespecifikuje, o jakou kupní smlouvu se jedná (např. označení datem), což může v případě existence více smluv mezi stranami způsobit neplatnost uznání dluhu.
3. „Dlužník uznává svůj dluh vůči věřiteli ve výši 100 000 Kč, který vznikl na základě faktury č. 19960529.“ Předmětná formulace obsahuje ohledně důvodu vzniku dluhu odkaz na fakturu. Takový postup je obecně možný, pokud je faktuře obsažen právní důvod vzniku dluhu (postačí např. uvedení zboží, které bylo dodáno). Pokud by faktura obsahovala velmi obecný popis dodaného zboží či služeb, může to mít za následek opět neplatnost uznání dluhu.

Autor na tomto místě doporučuje v uznání dluhu vždy explicitně uvést výši dluhu přesnou částkou a dále co nejblíže specifikovat právní důvod vzniku dluhu. I kdyby mezi stranami nebyla uzavřena písemná smlouva, lze dluh konkretizovat např. vymezením dodaných služeb včetně specifikace časového období společně s odkazem na konkrétní faktury.

Splátkový kalendář a absence ztráty výhody splátek

Splátkový kalendář bývá pravidelnou součástí uznání dluhu. Věřitel poskytuje dlužníkovi možnost svůj dluh splnit v dílčích splátkách, jejichž splatnost je rozložena v čase. V praxi bývá dané ujednání často doplněno o povinnost dlužníka hradit úroky z dlužné částky.

Pro věřitele je v případě splátkového kalendáře nanejvýš relevantní, aby byla ujednána ztráta výhody splátek. To znamená, že pokud dlužník neuhradí některou ze splátek, dochází k zesplatnění celého dluhu a jako takového se může věřitel domáhat jeho úhrady.

Zákonná úprava stanovuje, že ztráta výhody splátek je možná, nicméně musí být mezi stranami explicitně ujednána. V praxi dochází k případům, kdy věřitel umožní dlužníkovi hradit svůj dluh ve splátkách, dojde k podpisu splátkového kalendáře, avšak už není ujednána možnost zesplatnění ze strany věřitele, pokud je dlužník v prodlení. V takovém případě se věřitel nemůže soudní cestou domáhat úhrady celého dluhu, ale může u soudu uplatnit pouze jednotlivé splátky po splatnosti, což je pro věřitele nevýhodné a administrativně náročné.

Závěr

Uznání dluhu představuje pro věřitele instrument, jímž se dobytnost jeho pohledávky může zvýšit a který představuje pro věřitele možnost zlepšení právního postavení. V praxi se uznání dluhu kombinuje s dalšími zajišťovacími instituty, mezi něž patří například notářský zápis s přímou vykonatelností, zástavní právo, směnka vlastní a další.

Uznání dluhu i dohoda o splátkovém kalendáři mají svá formální pravidla, která musí být dodržena, aby dané právní jednání vyvolávalo zamýšlené účinky. Věřitel by měl vždy v případě sjednání dohody o splátkovém kalendáři požadovat i sjednání možnosti předčasně zesplatnit celý dluh za podmínek stanovených v této dohodě.

V případě vyšších pohledávek či složitějších případů je vhodné věc konzultovat s odbornými poradci, kteří mohou navrhnout i další způsoby zajištění pohledávky věřitele a věc pojmout komplexně.